Historie Švýcarska

Nejstarší stopy lidské existence jsou staré asi 150 000 let, zatímco nejstarší nalezené pazourkové nástroje jsou staré asi 100 000 let.

Území dnešního Švýcarska se vyvíjelo podobně jako zbytek Evropy. První století byla poznamenána migrací, což vedlo k tomu, že oblast byla osídlena různými národy. S nadvládou Římanů se rozšířilo křesťanství a církev se svými biskupstvími a kláštery se stala významným vlastníkem půdy. Šlechtické rody zároveň zvyšovaly svou moc dobyvatelskou, dědickou a sňatkovou politikou. Franský král Karel Veliký na krátkou dobu ovládl významnou část západní Evropy. V roce 962 vznikla další sféra moci, když německý král Ota I. přesvědčil papeže, aby ho jmenoval císařem Svaté říše římské.

Rok 1291 je tradičně považován za rok založení Konfederace – tehdy se spojily tři venkovské údolní komunity, aby byly lépe připraveny na útoky zvenčí.

Ve 14. a 15. století se zde vyvinula volná federace s venkovskými a městskými členy. Na konci 15. století byla dostatečně silná, aby ovlivnila rovnováhu sil v Evropě. Byly vedeny různé války, ve kterých Konfederace projevovala odvahu a vynalézavost, a získala si pověst impozantního protivníka v boji. Konfederace byla rozšířena různými způsoby, přičemž některé oblasti se připojily dobrovolně a jako rovnocenní členové, zatímco jiné byly více či méně nuceny. Členové Konfederace spravovali především záležitosti svých regionů, ale pravidelně se scházeli i zástupci jednotlivých oblastí, aby diskutovali o otázkách společného zájmu.

V 16. století v západní Evropě dominovala reformace, hnutí, které rozdělilo západní křesťanství na dva tábory.

Přestože se nepokoje a ničení vedly na náboženské úrovni, odráželo to především touhu po sociální změně a sociální napětí, které existovalo především mezi městem a venkovem. 17. století přineslo tři další mezníky ve vývoji současného Švýcarska. Všechny nastaly v důsledku 30leté války (1618-48). Zatímco velké části Evropy byly zapojeny do této války, Konfederace zůstala neutrální. Důležitým důsledkem třicetileté války byla švýcarská nezávislost na Svaté říši římské, která byla formálně uznána Vestfálskou smlouvou.

V roce 1798 francouzská vojska napadla Švýcarsko a vyhlásila centralizovaný stát. Později byl starý kantonální systém obnoven – i když v centralizovanější podobě.

V roce 1798 francouzská vojska napadla Švýcarsko a vytvořila centralizovanou Helvetskou republiku. Poprvé ve své historii bylo Švýcarsko nuceno opustit svou neutralitu a poskytnout vojáky pro Francii. Po válce v Sonderbundu byly konečně položeny základy moderního Švýcarska přijetím ústavy z roku 1848. Přinesla centralizovanější formu vlády a jednotnou ekonomickou oblast, která ukončila kantonální soupeření a umožnila ekonomické rozvoj. Navzdory tomuto pokroku bylo 19. století pro mnoho lidí ve Švýcarsku těžkou dobou. Chudoba, hlad a špatné vyhlídky na zaměstnání vedly k vlně emigrace, mimo jiné do Severní a Jižní Ameriky.

20. století bylo obecně poznamenáno řadou pozoruhodných vývojů v politické, ekonomické a sociální oblasti.

Domácí politika se posunula k systému více stran. Zatímco na začátku století jedna strana zabírala všechna místa ve vládě (Federální rada), na konci století tam byly zastoupeny čtyři strany. Agrární Švýcarsko se vyvinulo v průmyslový stát s tím výsledkem, že zde bylo více přistěhovalců než emigrantů a výrazně vzrostla životní úroveň. Pracovní podmínky a sociální zabezpečení se neustále zlepšovaly a byl lepší přístup k širšímu sortimentu spotřebního zboží. Rozvoj exportního sektoru změnil vztah země k Evropě a zbytku světa. Ačkoli Švýcarsko zůstalo politicky neutrální – aktivně se neúčastnilo ani jedné ze dvou světových válek – neutralita zůstala předmětem intenzivních debat.